Listopad 2016

Whiskas

29. listopadu 2016 v 20:29 | ScratchThem |  TrollPasta
I love whiskas

I eat whishkas. I slap whishkas. I pee on whishkas. I fuck whishkas. I poop on whishkas. I am whishkas bi*ch. I am whishkas pimp. I slay whishkas. I hope whishkas will eat me. I hope whishkas will eat u. I am whishkas. Whishkas is love Whishkas is life

------

Miluju whiskas

Jím whiskas

Čůrám na whiskas

Jsem whiskas bitch

Jsem whiskas pasák

Zabíjím whiskas

Doufám, že mě whiskas sní

Doufám, že whiskas sní tebe

Já jsem whiskas

Whiskas is love, Whishas is life (Whiskas je láska, whiskas je život)

Překladač: ScratchThem
Origin: TrollPasta

Captured: Prologue

28. listopadu 2016 v 14:00 | ScratchThem |  Ponypasta

Tady je Alpha 547 Hotel-Foxtrot-November, slyšíte mě? Máme pro vás helikoptéru.

Pokemon Gold Glitch?

27. listopadu 2016 v 13:30 | ScratchThem |  Pokepasta
Jsem velký fanda Pokémonů, takže když se mi do rukou dostala Pokemon Gold verze tak jsem byl vzrušením bez sebe. Všiml jsem si, že od té doby co ji přede mnou používal někdo jiný byla baterie vybitá a uložené soubory už nemohly být otevřeny. Bylo to zkrátka nějaký rozbitý.
Ale nemohl jsem se dočkat až to zkusím a tak jsem vytvořil novou hry tak jako tak. Grafika byla ve srovnání s Pokemon Blue dobrá a byl jsem opravdu šťastný a vzrušením bez sebe. Vybral jsem si Cyndaquil, kterou jsem pojmenoval Thorn (nepejte se proč) a miloval ho. Mého soupeře jsem pojmenoval Ben, jak jsem to měl ve zvyku, a s lehkostí jsem ho při našem prvním souboji porazil.

Všechno šlo skvěle. Miloval jsem tu hru stejně tak jako všechny moje Pokémony. Ale.. V mojí mysli jsem stále uchovával myšlenku na to, že tohle nevydrží na vždycky a baterie nevydrží věčně. Nenáviděl jsem tu představu že ztrácím svůj tým po tom, co všechno jsme spolu prožili. Měl jsem samici Flaaffy se jménem Cotton, samce Pidgeotta se jménem Ace, samce Gastly pojmenovaného jako Spooky, samici Sentret pojemnovanou Maddie.

Když na mém Game Boy Color začalo nevyhnutelně blikat červené světlko, zhluboka jsem se nadechl a podíval se na svůj tým naposledy. Každému z nich jsem dal sbohem. Podíval jsem se na toho nejsilnějšího Pokémona Quilava, který se začal ztrácet ve směsi pixelů.

"Thorne, je mi to líto, měl jsem počkat až mi tu kazetu opraví.. Odpusť mi... Kamaráde... Sbohem.. Potlačil jsem malou slzu se vzpomínkou na ty všechny bitvy a vypnul hru.

Tu noc jsem šel jako obvykle do postele. Vypnul jsem lampu a skočil do mé teplé postele a zavřel oči. Počkat....

Něco tu nehrálo...

Změnil jsem pozici, upravil si polštář a pevně zavřel oči. Nic. Nemohl jsem spát.. Ale proč?

Něco prostě... není v pořádku. Dobrý pocit z mé normání relaxační místnosti.... byl pryč. Zvláštní vzduch tiše visel v místnosti, skoro mě táhl s sebou...

Posadil jsem se a ve tmě jsem koutkem oka viděl slabé červené blikající světýlko. Odhrnul jsem svoji přykrývku a začal jsem se potácet po podlaze. Ale zastavil jsem. Něco v mém břiše mi říkalo, že jestli udělám ještě jeden krok.... Něco tu bylo opravdu špatně. Zimnice mi proběhla po zádech jako led.

A pak jsem to uslyšel. Zkreslený Pokémonový křik... znělo to, jako by to přicházelo z nějakého nekvalitního kanálu. Promnul jsem si oči a zpanikařil jsem. Červené světlo zmizelo.

Svedl jsem to na náměsíčnost a šel zpět do postele.

A znovu jsem to uslyšel. Tentokrát míň.... ale blíž..

Posadil jsem se do vzpřímeného sedu a otevřel oči dokořán. "Kdo je tam?"

Žádná odpověd. Dokud se neozvalo..

"Ty.... odešel jsi..." Pravil třesoucí se hlas, který jsem sotva slyšel připomínající šustění listí. "Ty jsi.... mě opustil...."

Hrůzou jsem zalapal po dechu, srdce mi divoce bušilo. Neviděl jsem nic.... kromě.... Toho malinkého světýlka. Uvědomil jsem si, že je to odraz v mém zrcadle a tak jsem našel místo, odkud to přicházelo. Můj noční stolek. Dal jsem svůj Game Boy na něj. Podíval jsem se na to. Podíval jsem se na dim, blikající světýlko. Obrazovka náhle zablikala.

To nebylo v pořádku, nebylo to světlo, byly to jenom pixely! Krátce se to rozsvítilo a obrazovka potemněla ještě jednou. Tupě jsem to hleděl zatímco moje srdce bušilo jako o závod. Hlas se vrátil, o trochu jasnější než před tím, ale stále slabý.

"Je to.. v pořádku... Odpouštím....ti.... K-kaaaaamaráde......."

Zdálo se, že ten hlas přicházel ze všech stran.... Zježily se mi vlasy na hlavě.

A najednou... Jsem uviděl pár zakalených modrých očí... Přímo přede mnou. Neměly zorničky... žádný lesk..

Byly prostě... prázdné...

Zakřičel jsem. Tlačíc se ke zdi ve strachu....

"Já odpouštíííííííííím... a teď...... můžeme .... být spolu.." Řekl a mě zaplavil ledový pocit.

Sotva jsem dýchal... Jak na mě ty oči hlěděly....bolest uvnitř mé hrudi se rozšiřovala.. Temnota se vplížila na okaj mé vize... Jako poslední z mého vědomí vykličkoval morbidní statický hlas znějící v mých uších...

"Budu... s tebou.... Teď.... Navždy..."

Když jsem se konečně vzbudil, byl jsem v pyžamu. Prostěradlo se na mě lepilo prosáklé mým potem. Rozhlédl jsem se po pokoji ve strachu, že uvidím opět ty oči... Ale nebyly nikde k nalezení.

"Hele, já vím že je sobota, ale probudíš se vůbec?" Slyšel jsem bratrův hlas přicházejíc z chodby.

Povzdechl jsem si a s třesoucíma se rukama jsem odhrnul deku. Byl to jen sen. A pořád jsem nemohl přestat myslet o tom, co se stane s Pokémonama potom co se smažou herní soubory. A pořád jsem toho litoval....

Vyskočil jsem z postele a vyrazil do chodby s úsměvem nad svým strachem.

V koutku oka jsem to spatřil..

Můj Quilava v odrazu mého zrcadla po celé délce...

Usmál se svých chabým, mrtvým úsměvem.

A když jsem se ohlédl, byl pryč.

"Budu... s tebou... Teď.... Navždy...."

Přeložila: ScratchThem
Origin: CP Wiki

Coulrophobia

26. listopadu 2016 v 16:00 | ScratchThem |  Creepypasta
Coulrophobia je strach z klaunů a jsem si jistý, že většina z nás si to v jistém okamžiku zažila...

The Hands

25. listopadu 2016 v 14:00 | ScratchThem |  Legend of Zelda
Okayy guyzzzz. Zeldapasty mě fakt baví. Tahle je celkem dlouhá, tak snad si to užijete ^-^.

The Footprints

24. listopadu 2016 v 16:00 | ScratchThem |  Creepypasta
Dítě lapajíc po dechu se právě probudilo z noční můry. V jeho snu se velký muž s bílou prázdnou maskou plazil po rozbláceném trávníku až ke skleněným dveřím a pak do jeho pokoje.

Otevřel dveře a tyčil se nad ním s kusem roztaveného plastu se špičatým hrotem v ruce. Pak tam stál. Jen čekal. Ale ne se zatajeným dechem, nýbrž s těžkým sípavým dechem. A pak pomalu odcházel..

Je to jen sen, myslel si v duchu, je to jen sen, nic špatného, jenom moje mysl..

Za normálních okolností by mu stačila hodina na to, aby se uklidnil a pak opět usnul. Nicméně tu byl nějaký problém.

Zoufale potřeboval jít na záchod.. Na záchod, který byl na druhé straně chodby.

Chodby, která byla dost temná na to, aby se v ní mohl ukrýt ten velký cizinec a jeho zčernalý ostrý kus roztaveného plastu.

"Je to v pohodě, já to zvládnu,je to v pohodě..."

Pak se přes jeho zaťaté svaly přehnala vlna bolesti a on tomu musel čelit. Musel jít. Teď.

Sbírajíc odvahu, vyskočil z postele, otevel dveře a uháněl chodbou do koupelny. Zabouchl za sebou dveře a zamkl je. S posledním pozůstatkem kontroly je držel tak dlouho, aby mohl zvednout prkýnko a zachránit tak situaci.

Na pár vteřin se zasmál nad jeho pošetilostí. Temná postava sledující ho za dveřmi? Prosím vás. Vzal tu paranoiu tak vážně, že utíkal do koupelny takhle...

Znovu se zasmál sám pro sebe a vytáhl si kalhoty nahoru. Jeho směv ztrnul, když se narovnal a pohlédl na podlahu uvědomujíc si, že je příliš pozdě...

Na dlaždicích byly blátivé stopy vedoucí ode dveří.

Nevedly ven z koupelny...
Přeložila: ScratchThem
Originál: CP Wiki

Rozjela jsem svoje starý Nintendo!

23. listopadu 2016 v 19:42 | ScratchThem |  Info
Před několika dny jsem se opět vrátila k mému strarmu Nintendu, kter mám po starší sestře. Game Boy Color z roku... 1999? Měla jsem na něj 3 kazety, Mario, nejakou běhající myš (nwm XD) a potom... Pokémony yellow walkthrough!

Když jsem ho opět našla v mém šuplíku od stolu, nebyly v něm ani baterky. Po tom, co jsem Nintendo zapla, úvodní text byl poškozený. Buď tam byla místo textu černá čára a nebo to bylo rozpixelovaný. Nějakým záhadným způsobem se mi ale podařilo to nějak "opravit". Takže teď hraju Pokemony ^^. Musím říct, že jsem fakt šťastná, protože jsem se KONEČNĚ dostala do Lavender Town.

Teď už chápu, proč seLavender Town stává tak často terčem creepypast XD :3

I No Longer Am

23. listopadu 2016 v 12:40 | ScratchThem |  Pokepasta
Prosil jsem muže, který stál přede mnou, aby zatavil. Neposlouchal mě. Znovu a znovu na mě házel ostré kameny, které mě nutily křičet bolestí a pak mě tlačil pryč od něj. Jakmile se zotavím, udělá to znovu. Vzpomínám si jak jsem viděl záblesky různých barev a tvarů. Jeden byl červený a horký jako plameny. Jiný zelený jako od Spring-time stromu. Třetí byl hladší a s jasným leskem.

Kameny nefungovaly vždy tak, jak chtěl. Ten hladký mi nikdy nic neudělal. Díky křídlu jsem se dokázal krýt, ale někdy to nestačilo. Myslím, že propásl možnost zatlačit mě co nejvíce. Házením kamenů tímto způsobem se stala zábavná bitva mezi námi.
Nemohl jsem ho za to nenávidět bez ohledu na to, jak moc jsem chtěl. Na druhou stranu mě vždy dobře ošetřil. Udělal mi jedny z nejlepších jídel v mém životě. Udělal mi teplou postel abych mohl spát v teple a v klidu. Bojovali jsme bok po boku a já rostl čím dál víc. Stal jsem se silným.

Někdy, když jsme bojovali na mě přišel divný pocit. Myslel jsem si, že je to znamení růstu, ale mýlil jsem se. Myslel jsem, že jsme měli zvláštní pouto a to mě přimělo chtít bojovat a pracovat tvrději. Pokaždé když jsem se stal silnějším, on mě znovu shodil. Spadnul jsem a začal brečet.

Taky jsem měl kamarády. Znal jsem je a miloval všechny do jednoho. Byl jsem dítě skupiny. Vždy byli tak silní a pracovali a pracovali. On je miloval víc než mě. Nikdy na žádného z nich nehodil kmen. Nevím, jestli by se ta myšlenka mohla vůbec prohnat jeho myslí.

Myslím, že když jsme jednou trénovali, přivedl jsem ho k šílenství. Cítil jsem, že můj výkon opět vzrostl a znovu jsem pocítil ten zářivý pocit. Tentokrát byl delší, ale opět ustal díky smršti kamenů, které po mě začal házet. Vykřikl jsem, spadl a svíjel se bolestí. Než jsem se nadál, omdlel jsem.

Probudil jsem se v centru péče o Pokemony.

Sestry nade mnou stály. Všechny se tvářily stejně. Byl jsem v centrech po celém kraji a sestry vždy vypadaly stejně. Musel jsem vyrůst, abych pochopil, že všechny ženy vypadaly stejně a všichni muži vypadali stejně jako můj pán. Byli jsme to my - věřící společníci lišící se tvarem, velikostí a dalšími věcmi.

Myšlenky o tom jak pestří jsme mě přinutily podívat se dolů na sé vlastní tělo a prozkoumat ho. Věděl jsem, že byl důvod proč jsem tady. Slyšel jsem setičky jak si povídají, ale nerozuměl jsem jim. Vlastně ne tak docela. Slyšel jsem slova "Evoluce" a "kameny." Byly to známé pojmy.

Takže to bylo nejvíce slov, které mě následovaly.

"On strčil tohle ubohého Pokemona do extrémů."
"Ano! Házel po něm kameny! Už jste slyšeli o takové věci?"
"Nechápu, jak může někdo udělat takouvou věc.."
"Ubohý Evee..."

Evee. Tak mi říkali. Znal jsem to. Bratři a sestry vyrostli se mnou a všichni začínali stejně. Pak se vyvinuli. Zůstal jsem sám. Teď už vím proč..

Poznal jsem části mého těla. Měl jsem zadní nohy mého bratra Umby. Přední nohy mé nejstarší sestry. Jedno ohnuté ucho padajíc mi do obličeje vypadalo jako ucho Vapor, mé další sestry. Viděl jsem, co se mnou ty kameny udělaly... Proč na mě byly hozeny a pak jsem byl odstrčen. Ted jsem věděl čím jsem se stal.
Chtěl jen to nejlepší ze všech ostatních. Chtěl super Pokemony, které by byly nejlepší ze všech. Rozhodl se, že by mě mohl použít..... A já ho nechal. Ztratil jsem sám sebe abych ho udělal šťastným. Dostal co chtěl. Dostal ohavnost kterou jsem se teď stal.... Zrůdu kterou chtěl... Zapoměl jsem kdo jsem....

Evee už já nejsem...

Přeložila: ScratchThem

Forgotten Inside

22. listopadu 2016 v 14:08 | ScratchThem |  Creepypasta
Musí být téměř tři, nebo možná čtyři hodiny. Bylo obtížné poznat dny jen podle slunečního světla, které se sem dostávalo malým otvorem v zemi; cestující fantom hrající si s časem. Jakýkoliv náznak o jakékoliv změně byl tak daleko, jak mohla Rosaline říct a vzdala se snahy zaměřovat se na ten problém.

Léky to dělaly příliš těžké. Její myšlenky se plahočily v blátivch hlubinách její mysli. Jaký to byl den, nebo rok, nebo tu byla větší otázka: Proč ji sem přivedli na první místo?
Nevěděla kdo jsou "oni"; snad komunisté nebo náckové, tak či onak, oni ji vzali sem a jejího syna Jeremyho jako vězně. Drželi neustálou stráž, zejména hlavně ženy, nebylo třeba mužské stráže dokud byli zajatci na sedativech.

Podívala se na Jeremyho andělskou tvář spící v kočárku, vypadal nemocně a poměrně dlouhou dobu se nepohnul. Musela to být reakce na léky, které dostávali; léky, po kterých se cítili tak natvrdlí. Nemohla myslet; její mysl byla navždy zahalena šedou rouškou a zapomněla na starosti, ale Jeremymu se nedařilo a ona se potřebovala soustředit.

Rosaline se pokusila vstát, ale její nohy byly příliš slabé a nechtěně vzdorovaly příkazu ze svého centrálního nervového systému, jako když tvrdohlaví koně ignorují svého pána. Třásla se a kůže na rukou se zdála být průsvitná a neduživá. Umírali pomalu, ale umírali.

Musí existovat nějaká cesta ven. Byl tam jen jeden hlavní vchod, který byl zamčen. Personál používal numerickou klávesnici pro zadání kódu, který jim umožňoval příchod a odchod. Rosaline je pozorovala a čekala. Opět začala cítit unavenost a zmatenost.

Co udělali s jejím manželem Leroy? Možná byl pořád někde tam venku hledajíc je. Byla tam válka? Byla země napadnuta? Jedinou věc, kterou věděla jistě byla ta, že musela uniknout, kvůli Jeremymu. Vůbec se nehýbal, jen tam nehybně ležel.

"Jak se dnes cítíte Rosaline?" Zeptala se jí žena středního věku s velkými boky. "Jeremy je nemocný, potřebuje..." Cítila svá slova jako tlustá vlákna v její puse.

"Vypadá dobře." Řekla žena a falešným úsměvem odhalila své zuby pod červenou rťenkou. "Ne to není, on..." zakymácela se a její oči se obrátily v sloup, zapoměla co říká.

Vzhlédla k hlavnímu vchodu. Mladý muž, kterého tu ještě nikdy neviděla teď zadával kód do klávesnice a díval se pořád do jednoho a toho samého rohu. Na co se to pořád díval?

Potom co odešel, šla Rosaline přes cestu ke dveřím a předstírala, že se jen tak potuluje a lenoší v tomhle místě. Podívala se na místo, kam se muž neustále díval a všimla si malé tabulky s nějakými čísly. Viděla rozostřeně, přimhouřila oči a neustále se upínala na tu tabulku. Viděla čtyřmístné číslo. Nemůže to být tak jednoduché, pomyslela si.

Možná, že se stala víc sebejistější díky lékům a možná za těmi dveřmi jsou jen další zamčené dveře, nebo dokonce muži s pistolemi. Bylo tam spoustu neznáma, ale to riziko za to stojí.

Čekala u dveří na příležitost a nemusela čekat moc dlouho. Z jedné místnosti se rozezněl poplach a dvě ženy za pultem se k ní ihned rozeběhly. Rosaline rychle popadla Jeremyho a zadávala kód.

Prsty se jí chvěly a pokusila se zmáčknout první číslo. Bylo to jako zabodávat jehlu do malého korálku, ale měla to. Pořadí dalších tří čísel se jí mísilo v hlavě. 3*2*4. Řekla ta čísla nahlas aby jí ten rytmus zněl v hlavě. Když zmáčkla poslední číslo, slyšela ženy utíkajíc k ní chodbou. "Rose, Rose, co to děláš?"

Na klávesnici se rozstvítilo zelené světýlko a dveře se daly odemkonout jediným kliknutím. Zmáčkla to a zatlačila na dveře vší silou; to bylo extrémě těžké. "Rose, zůstaň tam!" Křičela žena, když se přiblížila.

Rosaline posunula kotouč a proklouzla úzkým otvorem. Sluneční světlo se jí zabodlo do očí, ale byla tam. Byla venku. Než stačila udělat další krok, někdo ji chytil a táhl ji zpátky. Neexistuje žádná naděje...

"Paní Stevensová!" Zacvakala žena zuby. "Je třeba abyste zůstala uvnitř, pro vaší bezpečnost!" "Prosím, nechte mě jít! Nikdo nám nepomůže! Můj syn umírá! LEROY pomoz nám!" Vzlykala Rosaline.

Druhý den seděla Rosaline v houpacím křesle s Jeremym v náručí. "Rosaline," řekla nějaká žena. "Máte návštěvu.

Muž v jeho pozdních čtyřiceti prošel dveřmi. Byl dobře oblečen a nesl květiny. Jeho tvář byla měkká a známá, jako by ho už někdy viděla.

"Mami," řekl. "Jsi v pohodě? Řekli mi, že jsi byla včera hrozně zmatená." "Mami? Nejsem tvoje matka. Kdo je ten muž?" Protestovala Rosaline. "Mami, to jsem já, Jeremy. Tvůj syn. Ty si mě nepamatuješ?" Zeptal se. "Její demence se zhoršila pane Stevens. Teď je zmatená skoro každý den," řekla sestra.

Rosaline nevěřícně zavrtěla hlavou. "Ne, kde je Leroy. Chci vidět Leroye." "Mami, táta je mrtvý. Je mrtvý už skoro patnáct let. Nevzpomínáš si?" "Ne, to není možné. Ty nejsi Jeremy. Mám Jeremyho v náručí."

Ukázala jim dítě ze kterého právě spadla deka. V rukou držela plastovou panenku s malovanými rysy a spacíma očma.

Přeložila: ScratchThem
Origin: CP Wiki

A Special Night

21. listopadu 2016 v 15:00 | ScratchThem |  Micropasty
Vždy jsem byl vyděšen představou toho, že se někdo vloupe do mého domu a potenciálně začne ohrožovat mou rodinu. Tohle je můj skutečně největší strach.

Dostal jsem zprávu, že můj dům bude v tento speciální večer terčem vloupání. Věděl jsem co musím udělat. Musím chránit lidi, které mám rád. Tomuhle musím čelit.

Sedím v obývacím pokoji, skrytý za pohovkou s nůžkami v ruce, které byly použity teprve včera na pásky a čekám až přijde útočník. Najednou lampa na opačné straně místnosti zabliká a já ucouvnu. Srdce mi začíná divoce bušit a tak pevně sevřu nůžky. Můj čas přijde, vím to. Vyskočil jsem ven do prostoru a nějaký člověk se na mě podíval necelých deset stop ode mě.

Vypadal provinile, jako kdyby mě přistihl při něčem špatném. Nesl nápadně vyboulený velký pytel.

S šíleným výkřikem vzteku jsem spěchal na tohoto muže, ne - na tuto hrozbu. Hrůzou zakřičel a řekl něco nesrozumitelného díky svým bílým vousům. Čepel nůžek pronikla do jeho žaludku. Vytrhnul jsem je ven a z rány se vyvalila krev.

Když spadl na zem, jeho falešné vousy se odlepily. Díval jsem se do tváře muže, kterého jsem znal až příliš dobře.

Teď už chápu proč byli moji rodiče vždy tak neústupní, když říkali, že Santa je dobrá a svatá bytost, navzdory mému neustálému podezření že je to podvodník a zloděj.

Můj vlastní otec byl Santa Claus po celou tu dobu...

Přeložila: ScratchThem
Origin: CP Wiki
Kopírování článků je zakázáno!