The Climb Out of Hell

16. července 2016 v 0:28 | ScratchThem |  Creepypasta
Putovala jsem téměř 300 let. Moje puchýře na nohou se zdály nevyléčitelné a pokaždé, když jsem přestala chodit jsem pomalu zapadávala do písku a pomalu se začal rozpouštět a teprve poté jsem vylezl ven abych mohl pokračovat v chůzi. Existuje jen jedna správná cesta označena krvavým rudým pískem. Táhne se na horu přes zubaté útesy a kameny a na konci se musíme pověsit nad kaluž vody. Projdeme ven a cítíme radost z utonutí a pak se okamžitě vzkřísíme na výchozí bod. Jakýkoliv pokus odchýlit se od cesty nefunguje. Je to jako magnet táhnoucí vás zpět na silnici a jako trest nás nasají do písku.

Věř mi, Mnohem méně bolí chodit. Chodím tak pomalu jak jen to jde, ale to jen prodlužuje utrpení, které přijde.

Každý den, každou hodinu chodím. Zajímalo by mě, proč jsem tady neviděla jinou duši. Jak můžu být jediná v pekle? Některé dny vlastně sním, že jsem připoutána na nemocniční lůžko a to vše skončí, až se brobudím. Ale to se nikdy nestane, neklamu se.

Jednoho dne jsem dostala šanci.

Chystala jsem se jít na tu samou horu, musel jsem jít každý den, ale tentokrát jsem viděla vysokého tmavovlasého a spíše hezkého teenagera. Luskl prsty a červený písek se vmísil do pozadí. Zastavila jsem se před ním.

"Dobrý den, Martho," usmál se. Zuby se mu leskly pod lilkově fialovýma očima.

"Kdo jsi?" Vyjekla jsem na něj. Tyhle bílé zuby se rozmístili ještě do většího úsměvu. "Zkus hádat."

"Ty jsi Ďábel," řekla jsem.

"Bingo!" Mladík se zasmál smích se všude rozlehl. "A jsem tady, že tvůj trest je témě u konce. Nadešel čas znovuzrození."

"Cože?"

"Není třeba tvářit se tak překvapeně. Trestám zlé lidi. Nechci je tu držet navždy."

Bylo to příliš podezřelé na to, abych mu mohla věřit. Byl to Ďábel.. Musel mít nějaký trik.

"Co mám dělat?"

Ukázal za mně a jeho tmavý prst zhmotnil bránu do jiné dimenze. Teď už jsem věděla, proč jsem nikoho neviděla. Zřejmě jsme každý chodili milion let v jiných dimenzích a po tom všem jsme na něco zapomněli. Tato skutečnost mi dala pocit menší osamělosti, zvláště, když se z ní teď měl vypotácet.

"Tohle je Peter. Petře, Martha. Vy dva budete muset spolupracovat a dostat se z pekla. Poté, co se utopíte, následujte červený písek."

Ďábel se na mne podíval a jeho hlas mi zaduněl v hlavě. "Jen jeden z vás se odskud dostane. Ten druhý tu bude navždy.

Zalapala jsem po dechu a Peter mne chytil. Zřejmě nic neslyšel, protože vypadal spíš starostlivě než ustrašeně.

A tak začala naše náročná cesta. Prošli jsme kolem vnitřních tajů Ďáblova hřiště, který s sebou trhl s každým novým svědomím. Každým krokem jsem čím dál víc přemýšlela, jak přemoci Petera i když se zdál silnější.

"Hej, jsi v pohodě?"

Podívala jsem se na něj. "Jo, jen jsem přemýšlela, co by to mohlo být nové znovuzrození."

"Proč jsi vlastně tady?"

Potlačila jsem slzy.

"Sebevražda. Šikanovali mě, protože jsem spala s nejpopulárnějším klukem ve škole a ten měl v té době přítelkyni. Říkali mi děvko, spálili mé knihy. Učitelé nic neudělali a to asi proto, že jeden z učitelů byla matka jeho přítelkyně. Nemohla jsem to.... Skočila jsem z mostu." Potlačila jsem slzy při vzpomínce na ten příšerný pád. "A co ty?"

Vypadal smutně.

"Vražda. Měl jsem dceru, která byla také obětí šikany. Viděl jsem ji každou noc plakat. Jednou jí úplně ostříhaly vlasy. Sledoval jsem toho kluka a on na mě vytáhl nůž. Můj mariňácký trénink se uplatnil, kopl jsem ho a utrhl jsem mu ruku. Zemřel na ztrátu krve."

Podíval se na mě. "A teď jsme tady a děláme věci, které jsme si ani nezasloužili projít..."

Podívala jsem se na něj a neco se změnilo. Bylo to, jako by mne popadla láska, jako by to v téhle díře bylo možné. Usmála jsem se a odpověděla:

"No, aspoň jsme skončili s naším vyprávěním.

Vyměnili jsme si podrobnosti o našim minulých životech a nakonec jsme se zamilovali. Měsíc dlouhá cesta se s ním zdála být jednodušší. Šli jsme kolem ohně, mrazu, vody dokud se nezačala na úpatí gigantické hory objevovat načervenalá aura. Políbil mne když jsme byli na konci cesty. Dívali jsme se na bránu na skále, těsně mimo dosah.

"Martho, dej mi nohu, později tě vytáhnu nahoru."

Jeho úsměv ve mne budil výčitky - Ďáblova slova mi stále duněla v hlavě. Zavraždil. Vzal někomu život. Zasloužila jsem se odsud dostat mnohem víc než on. Když budeme znovuzrozeni, už si na sebe nikdy nevzpomeneme.

"Dobře." Šel jako první a potom mne vytáhl. Byli jsme připraveni projít portálem a on mě držel za ruce. Obrátil se na mne.

Vím, že si po tomhle už na sebe nebudeme pamatovat, ale kéž bychom mohli. Všechen ten čas v pekle... Je mi to líto.."

"Mě taky..." Otočla jsem se čekajíc na jeho reakci, když jsem ho shodila na zem. Ale on se držel a shodil mě ze skály. S žuchnutím jsem narazila na červený písek. Začala jsem klesat, ale místo obvyklého rozpouštění a znovuzrození jsem pociťovala jenom bolest. Nemohla jsem být vzkříšená, ale nemohla jsem ani zemřít. To byl druh bolesti, který představoval jen pekelný přístav...

"Proč?!" Zakřičela jsem na Petera. On se na mne jen podíval a prošel portálem. Zůstala jsem hnít v nekonečné smyčce úzkosti a bolesti.

Peter vystoupil z portálu a povzdechl si. Teenager tam byl a seděl na židli.

"Jaké to bylo, Petere?"

Pokrčil rameny a otočil se čelem ke zdi, kde byla stále ta dáma, která bojuje v zoufalství a navždy pozorovala blízké brány, které ji mohly vysvobodit.. "Myslel jsem, že je jiná..."

"Ďábel se zasmál. "Jiná? Lidé jsou všichni stejní, Petere. Neznají lásku k ostatním. Oni jenom vědí, jak dávat pozor na sebe a pořád musí mít výmluvy. I to věčné zatracení musí být opodstatněno. Podívej se na ni, připravenou obětovat tebe, toho, kdo pro ni udělal peklo snesitelnější. Stále si myslíš, že mohou být lidé zachráněni?"

Peterova tvář neprozrazovala žádné emoce. "Existuje důvod, proč se tomu říká peklo.

Ďábel se ušklíbl. Pozoroval svého hosta, který teď rozkládal svá křídla a vznesl se.

"A to je důvod, proč nemáte moc návštěvníků, Svatý Petře."




Originál: CreepypastaWiki
Přeložila: ScratchThem
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dolza Dolza | 23. července 2016 v 14:50 | Reagovat

To je creepy.. Nechtěla bych se tam dostat. Děti, buďte hodné! XD

2 ScratchThem ScratchThem | E-mail | Web | 13. února 2017 v 19:56 | Reagovat

[1]: Taky bych nechtěla :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kopírování článků je zakázáno!