Big Bad Wolf

14. července 2016 v 13:56 | ScratchThem |  Creepypasta
Dnes večer hřmí.

Vítr divoce skučel. Blesky a hromy útočily každou sekundu.

A já jsem úplně sama v našem dvoupatrovém domě.

V našem domě jsou dva vstupy. Přední a zadní východ, samozřejmě. Máme také podkroví a suterén. Náš dům je dost veliký. Má hodně pokojů.

Ale osud nás nenávidí. Otec zemřel už dávno. A náš první dům shořel.

Ona se ještě nevrátila. Doufám, že je v pořádku, protože ta bouře je vrah.

Dneska se cítím divně. Mám takovou starost o mámu. Doufám, že ta bouře brzy skončí.

Ležím na gauči ve hrací místnosti v horním patře. Zvednu telefon a několikrát zavolám mamce. Ale ona to ani jednou nezvedla. Co jí může trvat tak dlouho? Samozřejmě, že je to ta bouře...

Vypnu televizi a jdu dolů do obývacího pokoje. Snažím se jí zavolat ještě jednou. Její telefon zvoní. A zvoní. A zvoní.

Žádná odpověd..

Začíná být zima. Ještě že máme dálkově ovládáný elektrický krb. Klepla jsem na tlačítko. Okamžitě se oteplilo. Sedím na křesle a čekám...

Bouře měla čím dál tím větší zlost. Déšť tvrdě zasáhl.

Možná, že jsem si měla něco udělat jenom proto, aby mi uběhl čas. Jdu do kuchyně a otevřu ledničku. Co je tu dobrého? Mám si vzít zbývající kousek jahodového dortu a nebo lasagne z včerejšího večírku?

Světla náhle zhasla. Světla v lednici zhasla také a krb zhasl také. Všechno jde ven. Zbývá nic než tma.

Černočerná tma...

Tma jí vše v mém domě.

Jediné levé světlo je příležitostný terč k úderu blesku. A pokaždé, když udeří mám pocit jako kdyby udeřil do mě. Vypadá to, jako kdyby mě to zasáhlo. Vlasy na zadní straně mi stoupají. To díky husí kůži.

Bojím se...

Nikdy jsem se nebála tmy, blesků nebo toho být sama, přes to všechno. Jednou se mi to stalo. Byla jsem dítě..

Jen jsem čekala. Stejně jako teď. A víte co se stalo? Máma přišla. Přišla za mnou když jsem byla devítiletá dívka. A teď udělám to samé. Vím, že se vrátí.

Běžím po schodech a několikrát zakopnu. Nikdy nejsem opatrná.

Za pomoci světla z blesku, jsem se dostala do pokoje a otevřela skříň, vytáhla jsem baterku a schovala se tam.

Ochlazuje se.

Jdu znovu do obývacího pokoje, nyní vyzbrojena baterkou. Ona tu pořád není. Proč? Koukám se na hodiny. Sakra! Je už 11 v noci!

Měla bych zavolat znovu? Teď jsem o ni měla opravdu strach. Bojím se o ni.

Náhlý pocit přišel ke mě. Chci jít ven a hledat ji..

Ale možná, že je blízko.. Měla bych ji vidět.

Spěchám ke dveřím. Otevřu je a vidím černou a zlovestnou oblohu rýsující se nademnou. Dívám se kolem sebe. Žádná máma. Všechno co vidím je obrovský prostor naplněný mokrou trávou a stromy. Silnice je na levé straně. Ledový vítr mrazil mé tělo a studenost se mi prosakovala až do kostí...

Hlasitý hrom vystřeluje z mraků. Je to tak silný, na chvíli to osvětlilo ten prostor. Jen na zlomek vteřiny. Něco jsem zahlédla. Něco nebo někdo stál mezi stromy....

Kdo je to? Je to máma?

Podívala jsem se ještě víc a naivně si posvítila baterkou, jako kdyby mi její slabé světlo mělo pomoct.

Další jasný záblesk.

A celý dům přišel zpět k životu. Síla. Vypadalo to jako Vánoce, se všema těma světlama v mém domě.

Dívám se mezi stromy a znovu to vidím. Není to máma. Je to někdo jiný. A on ke mě rychle běží. Běhá jako čert.. Běhá, jako by se právě dostal z vězení.

Moje srdce se najednou rozbušilo. Dostává se blíž. Co bych měla dělat?

Vidím záblesk v jeho ruce a najednou si uvědomuji, co drží. Veliký smrtící nůž.

Zakřičela jsem, když jsem znovu dostala kontrolu nad svým tělem. Zabouchla jsem za sebou dveře a rychle je zajistila, zatímco on byl jen pět palců od verandy.

Nevím, co dělat dál..

Kopl do dveří. Připomínalo mi to zvuk hromu.

Znovu jsem vykřikla.

Co bych měla dělat?

Znovu do dveří kopl. Křičím hlasitěji.

Pokud tu budu jen tak stát a čekat na to, až mě zabije, tak se nezachráním...

Běžím dolů do sklepa. Dívám se zběsilo po něčem. Nic.

Já ani nevím, co jsem hledala.

A teď jsem to znovu uslyšela. Chtěl se dostat dovnitř. Je hladový a touží po zabití.

Co když mu řeknu, že jdu zavolat policii? Mohl by se vyděsit? Možná je už příliš pozdě. Začala jsem panikařit. Měla bych se držet mého plánu...

Vidím dokonalou zbraň. Páčidlo. Jdu ho zvednout. Měla bych se vrátit do obývacího pokoje a čekat na něj až vyrazí dveře? Ne, to je sebevražda. Budu schovaná tady. Kromě toho, není snadné vykopnout ty dveře.

Náhle přestal. Proč přestal? Vzdal to? Možná ano. Počkat! Ne to ne! Zadní dveře!

Utíkala jsem zpátky nahoru v naději, že to není příliš pozdě. Držím svou zbraň pevně. Když přijde, jsem připravená. Alespoň to říkám. Běžela jsem kolem obývacího pokoje do kuchyně. Déšť byl čím dál tím silnější a vítr ovládal můj sluch.

A já se zastavila.

Je tam a stojí na prahu. Bála jsem se. On je mokrý, pravděpodobně prochlazený. Jeho vysoká struktura umožňovala to, že jeho stín pokrýval celou místnost. V ruce se mu blýsklo.

Hromy a blesky udeřovaly a opět vypnuly proud.

Jeho dlouhé černé vlasy zakrývaly celý jeho obličej, ale cítíla jsem v jeho obličeji zlobu. Má na sobě černou košili, ale po tmě nepoznávám barvu jeho kalhot.

"Dobrý den," říká.

Úsměv se rozlézá po jeho bledé tváři. Krčím se v mé mysli.

"Vrať se," křičím vší silou. "Řekla jsem, jdi pryč!"

On se ke mě rozběhl, rychle a smrtelně.

Popadla jsem sušák na prádlo a dala ho před sebe. On ho ale chytil. Teď mne jde bodnout.

Pustila jsem páčidlo a běžela jsem tak rychle, jak jen to šlo. On mě však chytil za vlasy a přimáčkl mne k podlaze.

Křičím bolestí, jak se na mne vrhl.

Jsem hotova. Jsem mrtvá.

Ale nemohu to vzdát. Ne kvůli mámě.

Kopla jsem ho a měla jsem takové štěstí, že to bylo do rozkroku.

On naříká a nadává mi. Chopím se příležitosti a utíkám rovnou do mého pokoje. Bylo to docela legrační, protože jsem ani jednou nezakopla.

Zavírám za sebou dveře a zajišťuji je. Co mám teď dělat. Padám na zem, jsem bezmocná. Třásla jsem se, jako nikdy předtím.

Blesk udeřil znovu. Křičím. Nikdy před tím jsem kvůli blesku nekřičela. Déšť začínal být slabší. Začala jsem se uklidňovat, abych se dala dohromady. Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla se. Chtěla jsem se chránit.

Sakra, zapoměla jsem si sem vzít zbraně.

Najednou jsem uslyšela jak mě volá. Slyším jeho kroky.

"Pojď ven malé dítě," říká svým strašidelným hlasem. "Neublížím ti."

Snažím se uklidnit. Nevykřikni. Buď v klidu jak jen to je možné.

Našla jsem můj telefon. Myslím, že mi to teď nepomůže, ale co tím ztratím. Vytočila jsem policii. Zazvonilo to. Závisí na tom můj život. Slyšela jsem odpověď, ale náhle se mi vybil telefon. Skvěle.

Ťuky ťuk

Je tu u mého pokoje. Ošklivé psycho.

"No tak zlato, vím že jsi tam."

Skoro jsem ucukla.

"Děvčátko, holčičko, prosím, pusť mne dovnitřy" říká velký špatný maniak.

"Jdi do prdele!" Odpověděla jsem vztekle.

Slyšela jsem jeho zlostné řádění, když se sem chtěl dostat. Moje dveře nejsou tak silné jako přední. Zase do nich kopnul.

Pak jsem slyšela jiný zvuk. Byl mi povědomý. Bylo to něco co jsem slyšela ráda, ale ne dnes. Krev se mi v žilách ochladila.

Je to moje máma.. "Susan? Susan, kde jsi?"

Ale jsem si jistá, že ji slyšel taky.

"Ne!" Křičela jsem. "Není to moje máma! NENÍ TO MOJE MÁMA!"

Slyšela jsem, že běžel dolů po schodech.

Statečně jsem otevela dveře a následovala ho. Ale on se mi už ztratil. Jsem tak vyděšená. A tak naštvaná. Cesta ze schodů se mi zdála nekonečná. Že nikdy neskončí.

Dotkla jsem se dna, a vidím to.

Posadil se na ni. Začal divoce bodat.

Bodat. Bodat. Bodat. Bodat Bodat.

Moje matka tam nehybně ležela. Její krev se rozlévala na podlaze. Snažila se křičet ale všechna ta krev ji v tom zabránila. Jej oči se na mě podívaly. Jsou naplněny hrůzou, strachem a chtěly něco říct.

Uteč.

Nemůžu to vydržet. Jsem tak zmatená, zapomněla jsem, jak se cítím. On se na mne zpátky otočil. "Teď je řada na tobě."

Vrátila jsem se k rozumu právě včas, abych viděla maniaka běžícího ke mě. Běžím do kuchyně.

Je blízko.

Je to tak. Je nezastavitelný.

A on mě dostane.

Běžím rychleji. Snažím se uniknout zadními dveřmi, ale ucítila jsem něco na zádech.

Sekl mě.

Chytila jsem první věc, která mi přišla pod ruku. Byla to pánev. Rozmáchla jsem se proti němu. Ale nemělo to na něj žádný vliv. Chytil mě za krk a hodil mě na zem.

"Neboj se, ještě tě nezabiju. Nejprve si budeme hrát."

Ach ne ne, neprosím.

Klečí na mě a svléká mé oblečení jako divoké zvíře. Jsem mrtvá. Jsem prokletá.

Kouše mě do ramene. Pak do mého ucha.

Vytahuje.....

"Jdu tě roztrhat!"

Je to beznadějné.

Vzdávám to. Já přijímám svůj osud.

Ale ne.

Ne.

Máma by to takhle nechtěla.

Zběsile se kolem sebe dívám. Je tam ten nůž.

Nemohu nic ztratit. Buď tohle, nebo zemřít bezmozcně.

Podívala jsem se mu přímo do očí. Byly zelené. Zelené zuřivé oči.

Kousla jsem ho do nosu. Zakřičel. Zakousla jsem se víc až mu tekla krev. Podařilo se mi vyklouznout z jeho sevření. Využila jsem jeho šoku a běžela jsem k noži.

Popadl můj kotník. Bodl mě do něj a já spadla.

Jsem příliš naštvaná na to, abych něco cítila.

Skáču pro nůž a padám na zem. Beru nůž a zabodnu ho do jeho oka. Spadnul a lehl si na záda, ale nepustil mou nohu. Beru jiný nůž a useknu mu......

Křičí hlasitěji, jako malá holka.

Věděla jsem, že nemá už dost síly a tak jsem si na něj sedla.

Bodla jsem ho.

Bodnout. Bodnout. Bodnout. Bodnout

Jeho krev stříká po mém polonahém těle.

Zastavila jsem. Teď je mrtvý.

Myslela jsem na mámu. Byla to moje poslení rodina. Vzpomínám si na to, co jí udělal.

Dívám se na jeho tvář

Tam, kde bývalo jeho levé oko byla už jenom prázdná díra.

Cítím se divně. Je to ten nej creepy pocit vůbec.

Byla to...

Zábava.

Požitek.

Potěšení.

Blesk udeří znovu.

Beru jeho nůž a stiskla jsem ho.

Potřebuji více. Bylo mi tak dobře.

Probodla jsem jeho mrtvé tělo. Pak ještě jednou..

Bodnout. Bodnout. Bodnout. Bodnout.

Originál: CreepypastaWiki
Přeložila: ScratchThem
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nogitsune Nogitsune | Web | 14. července 2016 v 19:35 | Reagovat

Ty krátké věty tomu dodávají na živosti O.O Pěkné :3

2 ScratchThem ScratchThem | E-mail | Web | 14. července 2016 v 23:11 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

3 The Artemis Hunter The Artemis Hunter | Web | 23. července 2016 v 23:31 | Reagovat

Využití prostředků k získání a udržení čtenářovy pozornosti je tady vskutku využito pěkně, jak již psala osoba číslo jedna. Já jen chci dodat - zaujal mě ten název a já se na to hladově vrhla. Nejděsivější na tom je, že je to až moc reálné. Každý máme svoje monstra, pravda? Jak málo stačí k tomu je vyvolat...

4 ScratchThem ScratchThem | E-mail | Web | 24. července 2016 v 10:20 | Reagovat

[3]: To je pravda, děkuju :33333

5 Susie Susie | 10. února 2017 v 17:04 | Reagovat

tohle je fakt ale fakt creeeepy O_O  O_O  O_O  O_O

6 ScratchThem ScratchThem | E-mail | Web | 10. února 2017 v 17:05 | Reagovat

[5]: Glad u like it :3

7 NINAS NINAS | E-mail | 24. února 2017 v 23:59 | Reagovat

název této creepypasty....a tohodle videa... https://www.youtube.com/watch?v=j-qQ_brIsfY

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kopírování článků je zakázáno!